Odpověď na otázku

Jako okupační úřady Pokud ho 1946 požádal, aby písemně odpověděl na běžnou otázku „Jaké byly vaše pocity v nacistickém období?“, Napsal Erich Schairer ve formě odpovědi příteli:

Ptáte se mě (trochu zvědavý, zdá se mi), jak to vypadalo ve mně během nacistické éry. Špatně, můžu ti to říct. Byl jsem roztrhaný mezi smutkem, studem a nenávistí.

Vzpomínám si na jedno odpoledne, když jsem byl ve službě Vlakové nádraží Lindau dokončeny; povinná služba, která pro mě nebyla ani tak nevítaná, protože mi to dalo příležitost držet mě mimo dohled. Ve vlaku, který jsem právě poslal, seděl můj 25-letý syn, dobrý, mírumilovný, poněkud snový chlapec, ke kterému se otočila SS stiskl. Měl pár volných dní, které měl ticho než předtím. Vypadal vnitřně z rovnováhy; Musel vidět mnoho zla, možná strašné věci, a nemohl jim zabránit. Takže opět lupič vrahů bude jeho každodenním jednáním. Chudák - nemohl jsem ho zachránit, kdyby mohl zemřít.

Když jsem opustil nástupiště po opuštění vlaku, přišel jsem k jednomu boxcar které jsem poté musel vložit do mnichovského vlaku. Podíval jsem se skrz otevřené dveře. Tam ležel a dřepěl a stál pod dohledem několika ozbrojených mužů asi třicet až čtyřicet Dachau ochranná vazba v jejich pruhovaných zločineckých šatech. Zeleno-bledé tváře se zamotanými strništěmi, postavy nakloněné ke kostře. Byli z Überlingenu Koncentrační tábor Dachau přinesli zpět, protože byli příliš slabí a nemocní, než aby se dali dále vypitvat.

Kdo ví, co by se jim teď stalo? Apaticky hleděli na sebe; stěží kdokoli, kdo by si myslel, že více než šest mil od jezera svítí Švýcarsko, země svobody. Ten nebo on se na to díval: byl to „intelektuál“, duchovní člověk jako já. Kdybyste sem museli chodit s červenou čepicí v hezké uniformě a samozřejmě byste raději seděli ve Švýcarsku, nemuseli byste mezi nimi být, pomyslel jsem si zloději kdo by teď zemřel, protože protestovali proti muži, kterého jsem také považoval za zločince?

Pomalu a roztržitě jsem se vrátil do své dobře vytápěné kanceláře a posadil jsem se na křeslo za stůl s papíry a telefony. Oproti zdi, abych ji měl neustále ve tváři, byl velký portrét „Führera“. Znovu jsem se podíval do té nechutné, obyčejné grimasy a moje představivost malovala malou kulatou díru tenkým proužkem krve na mém ustupujícím čele, na co jsem vždycky musel myslet, když jsem se podíval na nenáviděné rysy. Kdy a jak by tato osoba skončila? A pak by nebylo příliš pozdě, příliš pozdě pro nás všechny?

1946