- Yg. 1929, Ne. 32 -

Pracovník mezi čtenáři Sonntags-Zeitung mi už dávno napsal dopis, který končí slovy: Věříte v socialismus? Pokud ano, kdy jsme připraveni na socialismus?

Protože se vždy považuji za socialistu uprostřed dnešního sociálního řádu a myslím na něj, dokud nebudeme mít socialistický sociální řád, nepřiznávám se bez výhrad, že dodnes jsem na tyto otázky neodpověděl. Zdá se, že máte podezřelou podobnost s otázkou Boha a věčného života, což také nevím; což však varuji, abych negoval, protože téměř jistě předpokládám, že tazatel vymyslí něco, co odmítnu. Můj přítel, který se zeptal na mou víru v socialismus, pravděpodobně také chápe druh Božího království na zemi, kde už nikdo nechce nic víc. V tom případě bych musel vrhnout celou svou délku života do větru, kdybych chtěl říct ano.

Ne, nevěřím v socialismus, že člověk musí být nejprve „zralý“. Ale jsem socialista, protože nenávidím a opovrhuji touto společností, ve které drony mohou žít z vykořisťování včel, a nenapadá mě nic neefektivnějšího než ekonomický aparát, který je uveden do pohybu za tímto účelem. Jsem přesvědčen, že spravedlivý řád a ekonomičtější ekonomika jsou možné, aniž by se lidé museli nejprve stát anděly.

Právě proto, že lidé nejsou anděly, musí být takzvaný „svobodný“ ekonomický řád, ve kterém žijeme, nahrazen vázaným, ve kterém musí každý, ať se mu líbí nebo ne, plnit svou službu a ve kterém zboží nemá do modré, ale podle vytvořeného a distribuovaného plánu. Na cestě k tomuto cíli se neodvažuji vyjádřit názor, který by mohl tvrdit, že je jednoruční. Nemyslím si, že je nemožné, že existují různé způsoby, jak toho dosáhnout, dokonce i to, že toho lze dosáhnout objížďkami. Vítám jakýkoli přístup k cíli, jděte ven, kam chce jít; a nedůvěřuje každému ismu, který tvrdí, že má patentové řešení v kapse. (Také marxismus.) Zejména v žádném případě nejsem zcela jasný, zda je provádění socialismu podmíněno (a zaručeno) násilnou krvavou revolucí. Historie však učí, že vládnoucí třídy se dobrovolně nevzdávají své moci. Ale nevím, jestli se ten příběh odehrával dostatečně dlouho, abych tvrdil, že to, co bylo v obou směrech, musí být vždy takové.

*

Všechny víceméně naučené buržoazní námitky proti socialismu pramení z kořene, jehož lidová receptura je taková, že protože ne všichni muži jsou si rovni, nemohou všichni chtít stejnou částku. Proti demokracii, která se chtěla politicky „vyrovnat“, argumentovali v té době podobně. Jejich zástupci správně odpověděli, že nechtějí všechno zmírnit, ale chtějí dát každému stejný začátek. Co musí socialista na toto obvinění odpovědět?

Je pravda, že ne všichni lidé jsou stejní, stejně malí jako všechny listy stromů, všechny kočky nebo všechny chyby. Ale do jisté míry jsou všichni stejní: každý musí jíst, když má hlad, každý musí oblékat a mít střechu nad hlavou, když nezamrzá, a všichni musí zemřít, když jsou nemocní nebo staří. Dokud je to tak, pokud má každá lidská společnost povinnost chránit své jednotlivé členy před hladem a mrazem a starat se o ně v nemoci a ve stáří a právo distribuovat potřebnou práci všem; naopak každý člen společnosti má právo požadovat ujištění o své existenci a povinnost přispět svým podílem na úsilí, které je k tomu zapotřebí. Pro nejmenší sociální skupinu, rodinu, je to považováno za samozřejmost, aniž by se tento socialismus jako takový zmiňoval. Dokonce i ve staré germánské vesnici a ve středověkém městě byl tento socialismus. Dnes patříme k nejlepším schopnostem větších sociálních organizací. Není zřejmé, že na ni musí být přenesena i tato povinnost a toto právo?

Nikdo to přesvědčivě nepodložil a současně technické provedení poptávky bylo plně promyšlené jako vídeňský inženýr a sociolog Popper-Lynkeus ve své práci na „General Nurturing“, jejíž studium může být doporučeno jako doplněk ke Bibli strany Karla Marxense, někteří horliví socialisté může být. A další nemarxista, který také myslel nejen na cestu, ale na cíl, Wichard von Moellendorff, prohlásil před lety v tomto dokumentu, že čtyřhodinový pracovní den bude stačit k uspokojení potřeb dnešní společnosti dělbou práce pokrytí.

*

V okamžiku, kdy se lidé stanou nerovnými (a mohou tak učinit pouze tehdy, jsou-li uspokojeny všechny stejné potřeby), nutnost a právo socialismu zanikají. Od té doby by socialismus nepomohl, ale znásilnění. Pokud by měla existovat zastřešující „socialistická“ epocha, kdy by lidé, kteří nyní vedou boj proti všem proti všem pod záštitou individualistické „svobody“, museli žít ve velkých kasárnách, pak by byl čas vzdorovat socialismu Vyhlásit boj. Ale dnes se s tím opravdu nemusíme bát.

1929, 32