- Yg. 1922, Ne. 35 -
Čím jsou podmínky v Německu neudržitelnější, tím více zní varování: vláda by měla. Je to vždy stejné. Z vlastní iniciativy člověk chce nahradit objednávkou. Když je potřeba největší, uděluje se věrně podle starého zvyku těch, kteří tam jsou, kdo napraví a napraví věci. Prudkým zdrojem sladkých zákonů je protékat vyprahlou zemí a znovu vykouzlit starou plodnost, která kdysi existovala bez zákonů nebo navzdory zákonům. Co je dnešní muž bez vládních nařízení a mimořádných opatření? Bez ní si už nedokáže představit život.
Neštěstí, útrapy, chaos jde rychle, zákony se plazí. Obvykle trvá dlouho, než jsou vyrobeny těžkopádným legislativním mechanismem, a když jsou konečně vystaveny mnoha kompromisům, obvykle se jedná o taková selhání, že si je nikdo nemůže opravdu užít. Poté se vydají na cestu nejprve do příslušných komor a kanceláří rady Privy Council, kamkoli rabínská prováděcí ustanovení 14 zajistí, aby to, co by na nich mělo stále pracovat, ve prospěch pracujících lidí, šlo do pekla. Subjekt ve své slepé víře v právo však nyní trpělivě čeká na dobrý účinek nové vyhlášky, o jejímž nenápadném pohřbu již rozhodují jednotlivé úřady. Pokud si však všimne, že nový zákon nepřináší spásu, požaduje nový zákon. A vláda, která dodržuje zákony tak, jak je, jinak by to nebyla vláda, vytváří nové zákony podobné pásmovým červům.
Také slepý postupně vidí, že člověk musí konečně jednat se zlem jinými, reálnějšími prostředky. Ne po bitevním pláči: takhle to pokračuje, po kterém, podle zkušeností, všechno šlo dál, ale z poznání, že člověk nemá střílet na hrách se slony. V každém případě, když se odbory ve složitých situacích pokusily uvalit na vládu jakoukoli žádost, výzva pomocné vlády okamžitě zněla. A co je kupodivu, tato reputace vždy pocházela z té strany, která byla spolu s reprezentativní vládou vždy pomocnou vládou s mnohem většími pravomocemi. Je zřejmé, že tato kapitalistická podřízená vláda, která je koneckonců hlavní vládou v Německu, byla trapná a nebezpečná vzhledem k nové vládě dceřiné společnosti. V takových okamžicích se obávala legislativního aparátu, který byl vždy tak krásně nepovšimnut a náhodou umožnil lidem žít ve svých iluzích. Tyto zákony totiž mohou zásadně změnit a zabránit tomu, aby se změnila pouze forma nevolnictví a nic jiného.
Velká uskupení mocných ekonomických organizací jsou nyní skutečnějšími mocnostmi než stát, a tak činí právní předpisy v některých ohledech iluzorní podle svého postavení monopolního hospodářství. Vláda prostě postrádá pravomoc učinit lidový stát, vybudovaný s takovou čestnou vůlí, do skutečného národního společenství, v němž už nebude možné úrokové otroctví a kapitalismus. Vláda by měla jednat proti lichvě, ale všemocní kartely mohou klidně vykonávat svou cenovou diktaturu. Vláda by měla přinést uzdravení našeho národního orgánu, ale není dostatečně silná, aby bránila průmyslu v zastavení jeho obchodního chování směrem k podpoře německé všeobecné ekonomiky, ale pouze postupovala z hlediska výdělku a rozšiřování své vlastní moci. Diktaturu kapitálu, průmyslu a vlastnictví půdy nelze vytvořit předpisy ze světa. Tyto síly jsou příliš skutečné. Lze je pouze porovnat s rovnocennou mocí, tedy s mocí spotřebitele nad mocí výrobce. Síla kapitálové práce a ještě větší: shoda spotřebitelů.
Realizace musí konečně říci: ne vláda by měla, ale měla bych, mohu, musím. Stěžování a čekání na záchranná nařízení musí nakonec vyústit v účelný postup, který podkopává vykořisťovatelský systém v jeho kořenech. Proč si stěžovat na vykořisťování obchodníků a požadovat proti němu zákon, pokud jej máte kdykoli ve svých rukou, prostě jej nelze využít a být nadměrně zvýhodňováni? Proč by nemělo být tolik tisíců spotřebitelů schopno převzít nákup svého zboží do svých rukou a proč by nemělo být možné s malou iniciativou získat určitý stupeň spotřebitelského a kooperativního hnutí? že pokryjete všechny potřeby družstva a ne jen malé procento?
Pouze zde by začal skutečný boj mezi kapitálem a prací, mezi vykořisťovatelem a spotřebitelem. Obrovské ekonomické mocenské faktory spotřebitelských družstev by mohly rozbít jediné pravidlo velkých kapitalistických ekonomických organizací a mnohem efektivněji dosáhnout toho, o co se dnes usiluje legislativa shora. Klamná iluze subjektu musí ustoupit svobodné iniciativě všech sociálně smýšlejících lidí, kteří chtějí přijít do nového stavu společnosti nikoli z vyhlášky, ale z přesvědčení. Dojde-li k osvobození tímto způsobem, pak je překonáno nebezpečí, že to, o co se jako socialismus usiluje, se stane organicky strukturovaným společenským řádem založeným na nejsvobodnějším možném základu silný byrokratický vodovod s hierarchií úředníků. Potom bude lidská bytost stále více a více od „vlády by měla“ státního velitele, který je odpovědný za tento odstavec, ke skutečné vnitřní svobodě, která nečeká nic od nařízení a zákonů, ale vše od sebe jako svobodné, nezávislé osoby.
1922, 35 Hermann Mauthe